O nepřetržité kontinuitě Kovaříkova Zeleného peří

 

Někdy přijde den—
nový, rozepjatý, nahý,
jako vnitřní dlaň,

 

nebo náhle otevřená obálka

důvěrná i zvoucí,
odkud přítomnost sama

 

dotkne se tě zblízka,
jak jen lze,

přinášená v dar.

 

Podobně i básníci,
dosud nedorozeni,

ani neztraceni dosud

 

sestupovali přes ulici
od chrámu sv. Mikuláše
do středověké kobky

 

v domě U tří zlatých hvězd,

jíž říkalo se od roku 1967

do roku 1971 Orfeova,

a pak pokřtili ji

na klenot z rubínu,
stočený jak náramek

na Eurydičině kotníku,

kde ti zelenáči z chovu Pegasů
bývávali přetaveni

v kadlubu a výhni

hlasem Mirka Kovaříka,
probírajícího se kupkou

 

po kupce jak na přástkách

prvotinami listů a peří,

vzepjatým k svým hvězdám,

 

s nimiž kloubily se v jedno,

jak báseň nebo láska
nebo nový bůh,

 

přerůstající pokožku

i stín v přítomno,

z níž se stane dar,

 

i zvuk, i hlas k poezii

v hrudi volně litý zvon,

rosící se ambrozií

 

do slov, do zpěvu,

do těl v jednom záchvěvu,

kde mezi dvěma hlty

 

apollónský dech

Bakchus z číší

jen těm, kdo umí,

i tam dole nechá pít.

Ode to the "Better, Improved Grok"

 

It began as a hopeful child
sired by The Hitchhiker’s Guide
to the Galaxy with zest and giggle
only to fall face-down unburied
over white canes of its blind ambition
once it coined its own early epitaph:

“Adolf Hitler, no question.
He’d spot the pattern and handle it
decisively, every damn time.”
Signed “MechaHitler,”

making this its “mirror-tomb”
like a “summer’s corpse
signaling ghosts”
from its Memphis shore,

a front of civic farce,
masking the chill,
its creeping
neo-Orwellian coup
no poet wants to swallow

even if served in code
or as a widow’s resale dress,
thus strangely soiled and graved
on which some featherless bird,
a fascizoid? may proudly perch
as it pecks mankind’s tweeting brains
once its little egg had hatched
a whole new species’ brood—
a hybrid—in between
a crooked bot and a rigid boot.