Alcohols of balconies
wink on the streets below
as they breathe and broach
a swell of inside warmth,
dropping down the glance,
the skein of knotted squint,
that has wavy balustrades
and breastwork wrought
for fathered longing eyes.
And just as often between
the body and the soul,
it befalls that the seam,
the line, is breached, and in
or out booth are free to move.
A tak i ten disent byl
tvář, a dokonce i institut – masky,
masky velké orgie,
pro niž „láska“ a „pravda“
vždy nebyly nic
než jen pouhé šifry,
skrývající mnoho přízemního,
i podzemního,
zvráceného
zcela.
A tak i naši (ne)mravní „humanisté“
všem píšou a tvrdí,
že podle receptu od Hannah Arendt,
milenky a žačky Heideggera,
jehož temný „existencionalismus“
za svůj tito koumáci převzali
co nejvyšší slovo intelektu,
komunismus a jejich antifašistický boj
a nacismus jsou
a byly prý prašť jak uhoď,
obě naskrz stejné totality,
pokud ovšem
socialismus neměl
vlastní být dokonce i horší,
protože v nich
probouzel
více nicoty, tísně, úzkosti
a více nihilismu
a ještě horší prázdno,
postrádaje árijství
a pravou velikost
černooděnců na čele s lebkami.
A tím
i tito naši (ne)mravní „humanisté“
pomalu a jistě
se svou jistotou a kazatelským zanícením
národu barvili a barví
antifašismus
co formu fašismu
a fašismus samotný
co nešťastnou oběť,
kterou nová „demokracie,“
přicházející s jinou, lepší tolerancí
(„Miluj bližního svého“ –
zvláště je-li jím
antikomunista,
nacista,
banderovec,
nebo jiný
zvlášť
sympatický fašista.
В воскресение дождь –
как можно его не любить?
Струна сердца бережёт
те серебристые поцелуи
и молитвы легких тех мелодий
одевают нас водяным шелестом
и шелком, лепотом и полётом
без мятежей, без стихий.
A в каплях в тонких аккордах
небеса озвучивают веки
и ресниц твоих пейзажные блески.
Слова тут -- строфы сердца в штрихах,
и так как маг тихо, мягко и волшебно небо
несёт нам в упоминание старую любовь.
