Ach, Orten – toť koruna
na hlavách všech křižovaných,
hořký a trpký diadém z trní,
z něhož bolest od ostenu
promluvila a vtělila se verši,
jenž světy pozotvíral přes práh.
Opuštěný, plný opustivšího,
světlo toho těla rozlámal
potichu na chleba, a to tak,
že na věky věků z něho zbylo
všem slyšícím a věrným –
Jirkům, Jiřinám i Mirkům.
To on – bůh-člověk ze zlaté Prahy
za okupace se znakem Ábelovým
přines onu novinu – velkou novou zvěst,
že opuštěné každého z nás plní,
a že proto pranic nemizí a nezmizelo,
pokud chci, zavážeme se a chceš-li …
„chceš-li, [pak i] nahmátneš“ – i do ohně,
i do tmy, a jednou dokonce i za tmu,
kam slůvko, světlo, verš i teplo milostné
předají se dotekem, jenž zná, jak ticho
samo zní již k hudbě uvnitř neskonalé
v pietě piana, které křídlem pozvednutým
k nám nazpět přitahuje, napřahuje vstříc
nový záchvěv zas – poodvinutou duši,
již zábřesk svléká z osiřelé půlnoci,
takže opustivší vše nejenom se tratí,
ale se i vrací, pokud zváno je naplnit
nám duši a nést a znát náš – její rodný jazyk,
pokud duši dopřáno je v nás – volně vát,
a být v řeči plavnou naší řekou s prameny i moři,
protože pranic nemizí a pranic nezemřelo,
dokážeš-li za tmu až dohmátnout svým srdcem,
protože nezmizí nic, kde láska nepřipustí mez,
pokud láska zůstane a vytrvá – jak za tmou, tak i zde.
A Mirek Kovařík, ten, jenž sám se vtělil v Elegie,
v jejichž rubáši ke smrti též i odlétal – odcházel zdráhavě?
Toť nový český Ikarus i průvodce – průvodce poetických duší,
a jejich věčný, nesmrtelný milenec s gustem a od srdce
dojatě až k slzám -- ten, co s rozjiskřeným okem čekal
a dál zas bude čekat na nové básnířky a básníky,
aby síly a slůvka od lásky a dobroty čistých jako jarní voda
na cestě jim podaroval a ke křídlům jim dech i peří lehké
k vzletu za slunky přidal – viděli jste někdy jeho dlaně? –
ty laskavé a vřelé, jaké mívají jen muzikanti od Boha?
Ještě v Čechách nebylo takových, kdo by tak rozhodně
a vlídně, a též tolik, na kovadlince k běhu podkůvky koval
pro hřebce i hřebice apollónských Múz i rohatého Fauna,
a bože kolik jen jich bylo! – říká se, že aspoň na dva tisíce –
A přitom se bál slova recitovat, jako by si nahlas nechtěl
připustit, co sám ze všech nejlíp dělal, uměl, konal –
pouštět přes rty CIT, znovu vzkříšený, oživlý,
znovu hořící a hovořící a ze srdce přímo zářící a žhavý.
Chtěl, aby každý dobrý verš z něho sama zas se rodil
a aby vždy bylo tak jak poprvé – kdy poprvé a navždy
krásné je to, úchvatné i nádherné, neboť vždy se pod vším
stále, věčně, jedná o lásce a o ni jde jak o život a bojuje se –
až především, a pořád, a pak i na konec … a proto říkal
svému umění radši přednes nežli recitace, v níž asi slyšel
příliš rachot otáčejících rotaček, co lhostejně a mrtvě sází
vedle faktury, seznamu, zatykače, výkazu a výroční zprávy
řádky o tom, že v Čechách opět kdosi „lhal svůj lásky žel.“
A přednes, v němž cit co smysl, vidění, sluch, zrak i hlas,
znovu procitne k renesanci hojivé a rozkřídlené duše,
světa dnešního zakázané ovoce, byl pro něj právě onen akt,
čin vrcholící poezie, při kterém jde o vše – o hlas, o spasení,
o nemizení, o spojení, o zrání i o zrození života se vším všudy,
s kořeny, s korunou i s květy i mízou stoupající jak tóny do píšťaly,
skrz naskrz procházející dření – co poezie, život, věčná naše
souvislost, jež váže a zavazuje nás jak na volném a na širém moři
bez ustání loučící se a v nových formách zas slučující se vlny,
přes něž občas, jak mi Mirek psal, vřele setkají se a stisknou,
i kdyby jen na dálku, občas i naše vlastní ruce. A tak i ten přednes
poezii sdílenou a v nás znovu spojující se, živenou a rozžehnutou,
nese dál, kde stejná i nová nalézá se duše a básnířky a básníci –
její věční milenci, snílkové a zapřisáhlé snářky, jež Mirek vodí stále
do stájí čekajících Pegasů a ptá se, zdalipak se spolu dávno už neznáme.
O půlnoci 27. února 2021, a pak ráno 28. února (kdy posledních sedm strof přišlo ke mně samo akorát před probuzením) vpředvečer výročí Kovaříkova úmrtí 4. března 2020
