Zdalipak si v Ostrově ještě někdo vzpomene právě na ten dávný déšť?

Lehký alkohol balkónů

zevnitř přes záclonky

ze zákrytu, z pokojů ven

delikátně táhne

 

skrz hledáčky pohledu,

před kterými ulice

žije svými životy,

a přes ně občasný déšť

 

mrholivý, vrávoravý

sem a tam se projde,

hledaje svůj deštník,

onen správně nahodilý,

 

ten jeden, jehož rukopis

ví, jak se pohupovat v proudu

dokonce už z dálky

rozmile a známě,

 

takže dolů zaklepat

na něj stačilo by,

a pokud by se pozved

co do úst převracená číše,

 

svět něžný, byť i splihlý od deště,

pod ním by se odhalil

a otevřel se světu

jak malé darování ráje

 

nebo jak brána Boha Páně,

a tam pod pramínky z krůpějí

chřestící jak operlené třásně

tváří tvář zase stanul bys

 

a ustrnul v tom zjevení,

jež do srdce tě udeří,

a pohled sám a jeho blesk

v tom spojení tě zkamení.

 

Óda na běh v starém, pohanském stylu

 

Při běhu, kdy od země

troufneš si odlepit své paty,

z hlíny plic a svalů

začneš utvářet si sochu.

 

Vždyť běh je zvláštní

způsob poskoku,

jenž se nedá

jen tak zastavit,

 

a jakmile si začneš s ním,

pak z hlušiny a rozvaliny

sesutého těla, když krok

přidá svůj díl k dechu,

 

stávají se – stavějí se

nové oblouky a chrámy,

kde každý skok je nový

stupeň, další z oněch schodů,

 

díky kterým pomalu, však jistě,

od země rostou a zdvihají se klenby,

a tak je to i s cestou mezi stromy,

a tak je to i s krajem, jejž měří

 

svou únavou i opojným vzletem

tvé v rytmu kmitající se nohy.

A vítr v tváři bere si tě za své

znovunalézané, vracející se dítě

 

na milost a za tvé dobré slovo,

dech a vůli, o které se s tebou pře

a které s tebou sdílí, a duše sama

znova je co onen nový, svěží vzduch,

 

z něhož plameny a oheň

vykřesává odpoutaný pohyb.

A srdce, které sotva bylo víc

než pouhá, pofukující pumpička,

 

o klícku tvé rozdmychané hrudi

buší pak jak hudebnice na koncertu,

a svět s tebou a s tlukotem tím splývá,

a jak v poezii duši, tak i tělu pak

 

tělu rozpínají se nová, neviděná křídla.

Ranní procházka ostrovským zámeckým parkem

 

Stromy v divukrásném zjevení

holé bez listí žilnatí na vzduchu,

co vrže, křupe a praská

pozdně podzimními paprsky,

 

u nichž na ostří zář třepí se a blýská.

Obláčky z dechu po cestě mapují

šramotící krůčky předcházející

místo, kde poslední zastaví se právě,

 

a tvé tělo je jejich stvol, i hůlka,

i píšťalka vděčně obrácená vzhůru,

a ony jsou květina, květinečka bílá,

i paraplíčko, skrz které zamrholí

 

tu a tam do řádek tichem zaražené ráno,

i zimomřivá tónina a zadumaná znělka,

jež od země do nebe za křídly se souká

a očko po očku tělo z hádanek si spíná

 

jak hádě, a světlo hladí dlouhou jeho šíji.

A jen tak mimochodem tě tam napadá,

jak vcházet do očí božsky umí láska,

a stromům u pat vítr bere, cuchá i zvedá

 

mlčky dolů spadlé i lehce spouštící se vlečky.