A tak i ten disent byl
tvář, a dokonce i institut – masky,
masky velké orgie,
pro niž „láska“ a „pravda“
vždy nebyly nic
než jen pouhé šifry,
skrývající mnoho přízemního,
i podzemního,
zvráceného
zcela.
A tak i naši (ne)mravní „humanisté“
všem píšou a tvrdí,
že podle receptu od Hannah Arendt,
milenky a žačky Heideggera,
jehož temný „existencionalismus“
za svůj tito koumáci převzali
co nejvyšší slovo intelektu,
komunismus a jejich antifašistický boj
a nacismus jsou
a byly prý prašť jak uhoď,
obě naskrz stejné totality,
pokud ovšem
socialismus neměl
vlastní být dokonce i horší,
protože v nich
probouzel
více nicoty, tísně, úzkosti
a více nihilismu
a ještě horší prázdno,
postrádaje árijství
a pravou velikost
černooděnců na čele s lebkami.
A tím
i tito naši (ne)mravní „humanisté“
pomalu a jistě
se svou jistotou a kazatelským zanícením
národu barvili a barví
antifašismus
co formu fašismu
a fašismus samotný
co nešťastnou oběť,
kterou nová „demokracie,“
přicházející s jinou, lepší tolerancí
(„Miluj bližního svého“ –
zvláště je-li jím
antikomunista,
nacista,
banderovec,
nebo jiný
zvlášť
sympatický fašista.
