Každá slušná země posílá své básníky do exilu anebo je pokazí a otráví k obrazu svého vlastního znetvoření, hrubosti a bezduché ohavnosti

 

„Kdyby k nám do státu přišel muž umějící být vším sám i svými básněmi, patrně bychom se poklonili jako muži svatému, podivuhodnému a milému, a řekli bychom mu, že takového jako on u nás nejen nemáme, ale ani nechceme mít, a poslali bychom ho do jiné země, a sami bychom se spokojili s prostším a méně líbivým básníkem, který by nám napodoboval sloh poety ušlechtilého a mluvícího podle dobrých zásad, vhodných pro výchovu obránců vlasti.“

Platón, Ústava 398a-b

 

„Musíme ale vědět pravdu, že v naší zemi můžeme připustit jen poezii, která chválí Bohy a přeje dobrým lidem. Ale když se dovnitř vpustí medová Múza lyriky nebo epických zpěvů, v státě budou brzo vládnout slasti a strasti, a ne zákon a názor, s kterými se ztotožňuje podle svého vkusu obecné množství lidí.“

Platón, Ústava 607a

 

V pokoji dámy sedí

v situaci přiměřené prózy

a s obraty, jež každý zná.

Šálky na talířkách blyští

 

při cinknutí lžičky dechem

k vůni kávy od ulice okny

prosévaný, nasypaný jas.

A poezie? Ta mana a dar,

 

jenž myšlenku zauzlívá

jak ticho do skanulé noty,

stékající po vosku a bíle

přes kraj s plápolavé svíce,

 

drží jazyk svůj za zoubky.

Či zoubky na jazyce,

jako když polibek na prahu

ve dveřích do rtů hryzne?

 

Vždyť Erós, jehož těchhle dam

způsobné a hezké masky

drží u země a zpátky,

chtěl by se vznést

 

a povznést zas a vzduchem

svěží nálady i spanilých zahrad

naplnit si křídla, tak jak hudbou

bez konce dovršit chce a má se flétna.

 

A otoman, a možná dokonce i křesla,

potajmu si staví z kousků téhle prózy

velmi různé vize a zcela jiné pózy,

protože poezie, jak zná každý filuta,

 

buď mrtva je nebo ochromlá a chudá

pro ty, komu fantazie žádný foton nedá,

a jak každý, kdo má Filipa, chápe,

že Erós není jenom láska nebo poezie,

 

ale také dareba a trable a v světě věčná neplecha!

Eiffel’s New Bohemian Edition

 

The question is: does the Eiffel Tower

imitate woman, either in a corset

or stripped off all, perhaps except

for some see-through straps and rings?

 

Or is that Tower there meant to teach

a modern woman how to look when all

else has become history and, once again,

as in the beginning, man and woman

 

are to be both as well as one—restored,

repaired and, if possible, as tall and lean

as an ancient temple, stern Dorian column

on top of which, with each morning, the sun

 

can place its bound and golden, girding beam?

From which door and from which window

is the Eiffel best to be thus read and written—

like a woman who steps out to a latticed balcony

 

and into the view that ties it all back heaven

and heaven back again—to her own figure

laced and floriated with streams of sighs

and sights of ours—as if also made of iron?

 

For isn’t she the eternal, venerable xoanon,

the piercing obelisk, the palladium-omphalos,

beauty divine briefly grasped in its grasping

that, though ever elusive, does always come

 

and delivers to its poet—a fresh new print?