Kdeže je šance, ta šance,
která se v Paříži vysloví
jak šanson, a kdy hudebně
ženě bývá opětováno na rtu?
A co zevnitř míní ona drobná
pobídka, když pronese se slůvko
pouliční kavárna? Což nezní to
jak kavalec, kde od světa na čas,
na hodinu lze si oddechnout
a cosi zbůhdarma, z hlavy
s klidem poklizené dočista,
vymyslet pěkného a na just?
A pak u šálku, do něhož bíle
zabalí sví ústa jako knihkupec
z dob, když v Čechách prodávali
knihy, jako by to byly zákusky,
pokusíš si vzpomenout a znovu
na to přijít, jak daleko až do světla,
a přirozeně zcela, uměli se obléci,
a navíc k tomu s tím, že božsky
aneb na způsob, s nímž do konce
oddají se půvabu, tím už jednou
s tebou navždy zapsány zůstanou
v análech i v milosti u paní Poezie –
No comments:
Post a Comment