Déšť v Ostrově na
náměstí
mokře odkrývá své
tajné mapy
a pánům a paním pod
podpatky
vyťukává urychlené
morseovky.
Kdysi kolem kvetoucí
stromy
bývaly tu všude na
terasách,
ale město jak dřív,
tak i dosud,
rádo k sobě připíná
si mraky.
A nad vším, přes vše
dál tu hledí
horník, žnečka a
studentka
s „pergamenem,“
a přitom nikdo
z těch chodců,
co se k límcům tulí,
netuší, a sotva
pozvedne i hlavu,
aby se podíval, kdo
nad štítem
tam vlastně nad ním
stojí –
že v plášti horníka
skrývá se tam
Orfeus,
jenž z podsvětí
zas
vyfáral k nebi,
a proto přímo pod
ním
v samém středu
tympanonu
nad náměstím vládne všemu
jeho slávou ověnčená
lyra,
a z obou stran při
jeho boku
přes vzduch k nám
chce jít
a jak nevěsta
navrácená tančit
nejenom však jedna
Eurydika,
ale rázem dvě, a
žádná nijak
nevypadá ovšem, že
je navíc.
Jedna jak Démétér zasévá
a sklízí
a druhá čte si – z knihy
osudů...
Takže pročpak asi –
jsou tu dvě – ve
větru a v dešti
na střeše „hornické,“
to jest orfické,
jak vidno však, dobře
utajené katedrály,
jež chce se tolik – podobat
antickému chrámu,
jenž vypůjčil si
komunismus?
Jestli ale dvě, proč
ne rovnou tři?
Jak tři Sudičky –
Moirai?
Anebo tři Grácie ...
a jen jeden Orfeus?
Je to proto asi, že
Atropos
už není, anebo že
již nechce
nit nesmrtelným víc
střihat
a ani o vlas –
krátit duši?
No comments:
Post a Comment