Bledost vzduchu
bolavě až šedivící
od údivu k údivu
navstříc zimě
bělostného zázraku
k míře docela již
jiné nabádá
poezii dnes
a z jejího popela
javor dolů spouští
oharky a uhlíky,
na něž stoupá mráz.
Podzim proměnil
zelenou ve zlato,
jenomže to zlato,
jež říjnem řine se,
mísí se a práší,
rezaví a praská,
anebo před tebou
zrůžoví i zlehka,
a krajina,
jež podzimem
hýřivě se ozářila,
barvu po barvě
jak jednotlivé osudy,
noty věčné skladby,
z pokladničky světla
zpod poklopu souká.
A když pak slunko
z nebe a korun vkročí
s paprskem,
oplatkou a vínem
posledního přijímaní,
v svět, jenž dál a dosud
objevenou poezií
všemu navzdor
žasne – v květen plane,
obraceje nazpět
tmění
samoty a ohňů chlad,
pokusem o zázrak –
je v duši každá chvíle.
I ta, v níž studí, plaší
z nebe snášející se sen,
krajiny nahoty předzimní,
když listí co lístky poetů,
bývalých i příštích,
strunku na srdci loudí,
znovu rozenou a znící,
a
když v salta lásky zlatý alt
jistí,
a ladí, a namlouvá si zas,
a v čase, jenž se rozestoupil,
hudba verši – rozeznat se dá.
No comments:
Post a Comment