Tuesday, April 4, 2017

Když ještě nosily se duše



























Byl rok 1961 – rok rození,
a lidé, dosud ještě v oblecích,
nastavovaly stojany a plátna
světlu, řece a starým domům,

jež byly stále ještě povědomé
jak žena páchající lásku
a hladce po vědomí vonící
pod bludištěm rozlévaných vlasů

až přes práh nahodilé básně,
a na dlažebních kostkách
chodců krok v tom okamžiku vázl
a zůstával stát jak pramice u břehu

a v lidech dosud ještě bylo cosi,
cosi jako duše vytržená z času.
 A stojany a čerstvě načatá plátna
byly jak síťky na chytání motýlů

snících o barvách i o člověku
a mírně tušící, že právě tam,
kde světlo míhá se a třepí
v tázání a třepotavém třpytu,

jímž trýzní ony oči, víčka, řasy,
ještě lze ochutnat ranní chlad
a řeku i svěžest ve vzduchu
a tišivě do slunka již šatící se krásy.

Neboť právě tam, dosud a tehdy –
ženy stále ještě podobají se květům
ve stínu a třpytu, jímž se o nás otírají
jejich křídla, oči, víčka, rty a řasy,

a barokní sochy na Karlově mostu
stále ještě trnou před kacířstvím lásky,
která stále ještě rozsévá, hromadí i kupí
tyhle závěje rán, světla a stínů

co drahocenné klenoty po tělech
veskrze intimníćh a něžných
a své malby, modlitby a kresby,
svou mluvnici a hovor

dosud ještě podepřený
tím vnímáním – od údivu
k údivu rozepjatým
místo konečných stanic

jak křídla napřímená k letu
či jak oči znovu chytající se krásy,
a ten tah a tišina uprostřed času

znovu? ještě jsou – podepřeny duší.

No comments:

Post a Comment